Farmakologie

Nová antikoagulancia mohou přinést pro klinickou praxi v léčbě hluboké žilní trombózy a plicní embolie jednodušší léčbu bez nutnosti laboratorní monitorace, vyšší bezpečnost a zřejmě i lepší antitrombotickou účinnost. Zvýší se zřejmě rozsah pacientů na antikoagulační léčbě a doba po kterou jsou skutečně účinně antikoagulováni, možnost ambulantní léčby tohoto onemocnění a výhledově snížení nákladů.

Klinická farmakologie je intedisciplinární obor. Nemá přesně definovaný rozsah, ani metodologii. Do její náplně patří např.sledování pohybu látek v organismu (farmakokinetika), terapeutické monitorování léků (TDM), nebo sledování nežádoucích účinků (farmakovigilance).

Diabetes mellitus 2. typu patří mezi nejčastější metabolická onemocnění a jeho prevalence ve vyspělých zemích neustále roste. Základem léčby pacientů s diabetem 2. typu je (kromě režimových opatření) podávání perorálních antidiabetik a jiných látek s hypoglykemizujícím účinkem, často v kombinaci. Pokud není kompenzace dostatečná, přidává se inzulin. Ve skupině léčiv používaných ke snižování hladiny glukózy se objevilo v poslední době několik nových látek a také nových doporučení pro jejich podávání. Text uvádí základní charakteristiky jednotlivých skupin látek s hypoglykemizujícím účinkem a má pomoci studentům farmakologie lépe se orientovat v této problematice.

Lokální použití léčivých rostlin a rostlinných přípravků při onemocněních dutiny ústní a hltanu má v Evropě dlouhou tradici. Nejčastěji jde o roztoky určené k výplachům či ke kloktání, k masážím dásní nebo k přímé aplikaci na postižená místa (afty, eroze). Text se zabývá nejčastěji používanými rostlinami a rostlinnými přípravky a jejich indikací, popisuje nejdůležitější obsahové látky s protizánětlivým účinkem a uvádí některé příklady HVLP přípravků a magistraliter receptury.

Transdermální terapeutické systémy jsou určené pro systémové podávání látek. Nejčastěji se používají transdermální náplasti, které zajišťují řízené uvolňování léčivých látek, ale vyvíjejí se i další způsoby této aplikace. Transdermální náplasti (Emplastra transcutanea) uvolňují během své aplikace léčivé látky řízeně. To znamená, že látka se uvolňuje z náplasti konstantní rychlostí, což vede k dosažení dlouhodobě vyrovnaných hladin léčiva v organismu. V současnosti je ve světě používáno poměrně velké množství transdermálních léčivých přípravků. Počet látek, které lze takto aplikovat, je však relativně malý – v současnosti se touto cestou nepodává více než 20 látek. Je to proto, že jen málo látek má schopnost dostatečně přestupovat do podkoží a dosahovat v systémové cirkulaci terapeuticky účinných koncentrací. Kromě vysoké účinnosti musí tyto látky mít i ideální fyzikálně chemické vlastnosti. Pro rozšíření spektra takto podávaných látek se vyvíjí řada metod, které zlepšují prostupnost kůže pro podávané látky nebo mají umožnit podávání látek, které kůží neprostupují vůbec. V textu je uveden přehled těchto metod i přehled látek, které se transdermálně v současné době podávají, a také jsou popsané výhody a nevýhody této aplikační cesty.

Obezita představuje celosvětově závažný zdravotní problém. Světovou zdravotnickou organizací (WHO) byla prohlášena epidemií 21. století. Počet obézních lidí neustále stoupá. Základem terapie obezity je omezení příjmu kalorií a zvýšení energetického výdeje. Farmakoterapie je vhodná pro obézní pacienty s přidruženými chorobami, kterým se nepodařilo dosáhnout poklesu tělesné hmotnosti režimovými opatřeními. Používají se především látky s anorektickými účinky a látky snižující vstřebávání tuků z potravy.

Studijní materiál popisuje definici obezity a nadváhy a jejich rozšíření ve světě, dále se věnuje regulaci příjmu potravy a výdeje energie, historii farmakoterapie obezity, látkám, které se používají v současnosti u nás i v zahraničí, nově registrovaným látkám, a zabývá se i výhledem do budoucna.

Interindividuální variabilita odpovědi na léčivo představuje v praxi často významný problém. Jedním z faktorů, které v jejím vzniku hrají důležitou roli, je genetický polymorfismus enzymů, které se podílejí na metabolismu léčiv. Na metabolismu xenobiotik se podílí 22 izoforem cytochromu P450 z rodin CYP1, CYP2 a CYP3, pro které je charakteristický významný polymorfismus. Tyto různé genové varianty se mohou projevit ve fenotypu až čtyřmi různými způsoby: Takzvaní pomalí metabolizátoři (PM) jsou nositelé dvou nefunčních alel a postrádají enzymatickou aktivitu, střední metabolizátoři (IM) jsou heterozygoti pro nefunkční alelu nebo nosiči dvou alel kódujících enzym se sníženou aktivitou (rychlost metabolismu mezi PM a rychlým metabolizátorem). Rychlí (extenzivní, EM) metabolizátoři jsou jedinci s dvěma funkčními (wild type) alelami a ultrarychlí metabolizátoři (UM) mají více aktivních kopií genu. Výsledný fenotyp se tedy může projevit selháním účinku léčiva či zvýšeným rizikem nežádoucích účinků, ale může také zvyšovat riziko interakcí určité látky s jinými léčivy.

Základy farmakokinetiky popisuje a vysvětluje základní farmakokinetické parametry a procesy. Měl by studentům pomoci pochopit základní principy charakterizující eliminační procesy prvního a nultého řádu, porozumět pojmům jako jsou eliminační poločas léčiva, clearance, distribuční objem, biologická dostupnost, kumulace léčiva nebo nelineární kinetika, a to s pomocí řady názorných grafů a schémat. V neposlední řadě obsahuje příklady výpočtů některých farmakokinetických parametrů a vzorečky nezbytné pro úspěšné zvládnutí části praktických cvičení z farmakologie.

Terapie většiny otrav je založena na zajištění základních životních funkcí a zvládnutí aktuálních symptomů. K zabránění dalšího vstřebávání toxických látek z GIT se používají nespecifická antidota. Zrychleného vyloučení některých látek může být dosaženo buď urychlením fyziologických procesů, nebo je nutné použít pro odstranění jedu z organismu mimotělní eliminační metody, které se používají jen u těžkých otrav některými látkami. Pro velmi malý počet látek jsou k dispozici specifická antidota, která neutralizují účinky toxinů jejich vyvázáním v organismu, antagonizováním jejich vazby na receptor či vytěsněním z jiného vazebného místa, doplněním substrátů, jejichž hladiny jsou v důsledku intoxikace snížené, nebo např. blokováním metabolických pochodů, které se podílejí na toxickém účinku látky.

V současnosti je terapie pomocí léčivých rostlin velmi rozšířená a celosvětově její používání stoupá. Používání léčivých rostlin má pro pacienta, stejně tak jako užívání ostatních léčivých přípravků, mimo nesporných přínosů i určitá rizika. Kromě nežádoucích účinků a kontraindikací léčivých rostlin je nutné věnovat pozornost také možným interakcím s předepsanou farmakoterapií. Nejčastěji popisované interakce rostlin s léčivými přípravky jsou interakce farmakokinetické, ale dochází samozřejmě také k interakcím na úrovni farmakodynamiky. V důsledku těchto interakcí může pak docházet k vystupňování nebo ke snížení či selhání klinického účinku léčiva.