Imunologie, alergologie

V první kapitole jsou popsány základní funkce a charakteristiky imunitního systému. Imunitní systém se podílí na udržování homeostázy organismu. Druhá kapitola se zabývá bariérovými funkcemi těla a obrannými mechanismy. Ve třetí kapitole jsou popisovány vlastnosti antigenů. Většina antigenů patří do skupiny T-závislých antigenů, které jsou schopny vyvolat protilátkovou odpověď pouze při spolupráci B lymfocytů s TH buňkami. Čtvrtá kapitola charakterizuje receptory nespecifického imunitního systému a adhezivní molekuly. PRR (pattern-recognition receptors) receptory slouží k rozpoznání „nebezpečných struktur“ patogenních mikroorganismů. Významnou skupinu představují Toll-like receptory (TLR).

Druhý díl naší elektronické učebnice pokračuje v probírání základů klinické imunologie se zaměřením na nespecifický imunitní systém. První kapitola popisuje charakter a působení komplementového systému. Tento systém více než 20 sérových bílkovin představuje jednu z nejdůležitějších složek nespecifické imunity. Druhá a třetí kapitola se zabývá antigen prezentujícími buňkami, mezi něž patří makrofágy, dendritické buňky, monocyty a B lymfocyty. Kapitola popisuje vývoj buněk, jejich povrchové molekuly a funkci, jíž dominuje funkce antigen prezentační, představující spojnici mezi nespecifickým a specifickým imunitním systémem. HLA systém, o němž pojednává čtvrtá kapitola, je souborem povrchových, individuálně specifických molekul, díky nimž je imunitní systém schopen rozpoznat vlastní struktury od cizích. V páté kapitole je vysvětlena problematika cytokinů. Jde o signální molekuly, jimiž mezi sebou komunikují buňky imunitního systému, případně jimi regulují vlastní funkce. Cytokiny působí prostřednictvím specializovaných receptorů, často mají redundantní účinek a řadí se do různých skupin, např. podle struktury, převažujícího účinku ad. Tyto látky představují hlavní regulační mechanismy imunitního systému, které jsou v přehledu shrnuty v šesté kapitole. Sedmá kapitola naší učebnice se zabývá zánětem, což je obranná reakce organismu, která může být vyvolána chemickým či fyzikálním poškozením tkáně, mikrobiálním podnětem nebo nádorovým bujením.

Specifické imunitní mechanismy dělíme na humorální, které jsou zprostředkovány protilátkami a buněčné, které jsou zprostředkovány T lymfocyty. T a B buňky mají na svém povrchu antigenně specifické receptory, kterými rozeznávají jemné detaily antigenů. Charakteristickým rysem specifických imunitních mechanismů je imunologická paměť, která je zprostředkována paměťovými T a B buňkami. T lymfocyty nerozeznávají pomocí svého TCR nativní antigeny, ale rozeznávají pouze fragmenty antigenu navázané na molekulách HLA na povrchu buněk. Pro jejich aktivaci je nezbytný kontakt s vhodnou APC. T lymfocyty dělíme do několika subpopulací, které se liší svojí funkcí a některými povrchovými znaky, z nichž jsou nejdůležitější TH1, TH2 a Tc lymfocyty. TH1 lymfocyty stimulují přeměnu makrofágů na aktivované makrofágy a TH2 lymfocyty spolupracují s B lymfocyty a napomáhají tak produkci protilátek. Cytotoxické T lymfocyty jsou schopny zabíjet buňky infikované viry či jinými intracelulárními patogeny nebo nádorově pozměněné buňky.

Hlavní složkou specifické humorální odpovědi jsou protilátky (imunoglobuliny) a jejich producenti B lymfocyty. K hlavním funkcím protilátek patří opsonizace, podíl na aktivaci komplementu, schopnost neutralizace, regulační efekty. B lymfocyty se po aktivaci vyvíjejí v plazmatické buňky, které jsou hlavními producenty protilátek. Rozeznáváme pět izotypů protilátek:IgG, IgA, IgM, IgD a IgE, které rozlišujeme podle odlišných typů těžkého řetězce. Vývoj B lymfocytů probíhá v kostní dřeni, kde vzniká široký repertoár antigen specifických protilátek, které následně procházejí selekčními procesy. Primární imunitní odpověď je reakcíspecifického imunitního systému na první setkání s antigenem.Charakteristická je pro ni delší fáze latence. Naproti tomu na sekundárníodpovědi se při dalším setkání s antigenem podílejí paměťové lymfocyty aprotilátky, a proto je rychlejší a silnější.

V této části skript je popsána obrana proti různým patogenům a nádorově pozměněným buňkám. Imunitní systém musí být schopen rozlišit škodlivé patogeny od mikroorganismů, které nejsou nebezpečné. Způsob obrany proti infekci závisí na vlastnostech patogenu. Příliš silná nebo dlouhotrvající imunitní odpověď může způsobit větší poškození hostitele než samotný patogen. Pro imunitní systém je obtížné rozpoznat nádorové buňky, které exprimují řadu autoantigenů. Pokud jsou imunitním systémem rozpoznány, mohou se v obraně proti nim uplatnit nespecifické i antigenně specifické imunitní mechanismy. Dále jsou zde popsány základní laboratorní metody, které slouží ke stanovení humorálních či buněčných složek imunitního systému. Jde o kvantitativní či kvalitativní testy, které jsou založeny na specifické reakci antigenu s protilátkou.

Šestá část elektronických skript se zabývá popisem čtyř typůimunopatologických reakcí podle Coombse a Gella. První je zprostředkovánaprotilátkami IgE a tvoří podklad alergické reakce. Druhý typ imunopatologickéreakce je zprostředkován protilátkami izotypů IgG a IgM a je základemprotilátkových autoimunitních reakcí. Imunokomplexové reakce představují třetítyp imunopatologické reakce a hlavní roli v nich hrají komplexyantigen-protilátka. Čtvrtý typ imunopatologické reakce je zprostředkován Tlymfocyty, které je řídí i realizují. Kapitola dále popisuje nejčastější typyprimárních (vrozených) i sekundárních(získaných) poruch imunity – imunodeficiencí, popisuje jejich příčiny idůsledky, stejně jako diagnostiku a léčbu se zvláštním zřetelem na substitučníléčbu imunoglobuliny. Závěr kapitoly představuje popis principů a příkladyaktivní a pasivní imunizace.